Autoři: Scott D. Miller, Insoo
Kim Berg
Překlad: Petr Bílek, Pavla Le
Roch
Vydal: Portál, Praha, 2014
V českých léčebných
programech pro závislé na alkoholu dostávají pacienti za úkol přečíst si
některé svépomocné či popularizující knihy o závislosti, nejčastěji od
Jaroslava Skály nebo Karla Nešpora. Zkouším si představit, jaké by to bylo,
kdyby dostali do rukou svépomocnou příručku „Zázračná metoda“ od Scotta Millera
a Insoo Kim Berg, kterou letos v českém překladu vydalo nakladatelství
Portál. Někteří by ji asi odmítli po zjištění, že zásadně zpochybňuje „pravdy“,
které jim byly v léčebně představeny. U jiných by ale mohla být vítaným
podnětem k novému přemýšlení o vlastním pití a možná by se díky ní do
léčebny už nikdy nevrátili. Otázkou je, zda se jim tato kniha z rukou
lékařů a terapeutů vůbec může dostat. Kniha nabízí zcela odlišné paradigma
v přístupu k závislostem, ostře kontrastující s tím, které v
českých léčebných zařízeních dominuje.
Přístup zaměřený na řešení (SF –
solution focused), na němž je kniha vystavěna, přitom české psychoterapii
není neznámý. Je pevně etablovaný v tradici rodinné a systemické terapie a
například olomoucká organizace Dalet se ve svých výcvicích i praxi ubírá
výhradně tímto směrem. Zakladatelé SF přístupu, Steve de Shazer a Insoo Kim
Berg (spoluautorka knihy), navštívili Prahu už před lety a světově uznávaný
badatel v oblasti efektivity psychoterapie Scott Miller (druhý spoluautor)
navštívil letos Olomouc.
V oblasti závislostí, o kterých
kniha pojednává především, však přístup SF u nás příliš uplatňován není. Možná
je to tím, že do prostředí pobytových služeb jednoduše nezapadne, také je ale
mezi terapeuty hluboce zakořeněna představa o tom, že terapeutická práce se
závislými je nějakým způsobem jiná než s ostatními lidmi. Postoj se-závislými-nepracuji a následné odeslání
klienta do specializované zdravotnické ambulance je stále velmi běžná
psychoterapeutická praxe. Kniha „Zázračná metoda“ nás zve ke zcela jinému
způsobu uvažování. Nejen že není nutné odesílat závislé osoby ke specialistům.
Je možné také důvěřovat dané osobě, že překoná problémy i bez odborné péče.
Nemoc není řešení
Hned v počátku knihy autoři
radikálně nabourávají představu o alkoholismu jako nemoci a citují výzkumy dokládající,
že většina lidí zvládne svůj problematický vztah k alkoholu bez pomoci
odborníků. Upozorňují však na to, že tradiční odborníci si těchto lidí
nevšímají a zaměřují se spíše na analýzu problémů, do kterých se jejich klienti
a pacienti dostávají. Jinými slovy, sledují podobnosti mezi jednotlivými
případy, zlepšují diagnostiku závislosti a snaží se vytvářet stále dokonalejší
metody „léčby“. Proti takovému postupu je postavena základní premisa knihy, kdy
autoři promlouvají přímo k osobám potýkajícím se s problémovým pitím
a radí jim: nenechte se vtáhnout do analýzy vaší minulosti, do hledání chybných
vzorců a průzkumu toho, co nefunguje. Místo problému se zaměřte na řešení, tedy
na to, co se osvědčuje ve vašem konkrétním každodenním životě. Místo do
minulosti se dívejte do budoucnosti, místo nedostatků analyzujte své silné
stránky, místo bolestivého sebeodříkání do konce života postupujte
v jednoduchých nenáročných krocích den za dnem.
Samotné zaměření na doživotní
abstinenci typické pro většinu tradičních programů a zejména pro filozofii
Anonymních alkoholiků je zde podrobeno důkladné kritice. A to hned
z několika důvodů. Za prvé, autoritativní tvrzení odborníků, že úplná
abstinence je jediná cesta k zotavení, zbavuje člověka víry, že bude
schopen někdy svoje pití kontrolovat. Vzniká tak sebenaplňující proroctví,
které potom může vést k dlouhým epizodám pití při jakémkoliv drobném
„uklouznutí“. Přitom existují přesvědčivé studie o možnosti kontrolovaného pití
i po dlouholeté závislosti na alkoholu. Za druhé, cíl doživotní abstinence není
nijak měřitelný, vlastně nikdy nebudeme vědět, jestli se nám podařilo jej
naplnit, dokud neumřeme. Měřitelnost cílů, které si klademe, je dle SF
přístup základem úspěchu. A konečně za třetí, negativní vymezení cíle je cesta
předem odsouzená k neúspěchu. Jak autoři píší na straně 90: „Když veškeré své
úsilí zaměříte na to, co v životě nechcete, v dlouhodobém měřítku si dosažení
úspěchu velmi ztěžujete.“ Tato premisa je doplněna řadou příkladů
z vlastní praxe autorů.
Zázrak je řešení
Jako základní vodítko pro
čtenáře, kteří chtějí využít knihu ke své vlastní změně, je otázka na zázrak, která je v SF
terapii velice častým způsobem, jak se dostat ke konkrétním cílům změny.
Terapeut zaměřený na řešení typicky v rozhovoru nabádá klienta, aby si
představil, že v noci, když spí, se stane zázrak a způsobí, že všechny
problémy, kvůli kterým vyhledal pomoc, zmizí. Nicméně, on neví, že se zázrak stal.
Potom detailně mluví o dni, který následuje po této „zázračné“ noci: o tom,
podle čeho pozná, že se zázrak stal, kdo to pozná z okolí, co bude dělat
jiného anebo jak na to budou reagovat ostatní. Celé jedno nebo i více sezení
může být podrobnou analýzou toho, jak vypadá zázrak, tedy očekávané řešení.
V této knize kladou otázku
na zázrak autoři čtenářům a ukazují různé způsoby, jak s popsaným řešením
co nejlépe pracovat. Například jak najít už v současném životě místa, kdy se
„zázrak“ děje, anebo kdy se různé části zázraku staly v minulosti. Na
základě této „analýzy výjimek“ pak doporučují čtenářům udělat si plán vlastního
konkrétního řešení a příliš se netrápit případnými neúspěchy. Tím, že je tento
návod doprovázen řadou příběhů lidí, kteří se přestali vnímat jako oběti svojí
nemoci a začali jednoduše dělat víc toho, co funguje a méně toho, co nefunguje,
autoři výrazně podporují sebeúzdravné procesy každého z nás a zbavují
celou oblast závislosti široce rozšířeného deficitního diskurzu.
Ačkoliv tento popis může znít
jako bagatelizace problémů, domnívám se, že poselství knihy může problémové
pijáky povzbudit a podpořit více než vyhrožování chronickou recidivující
nemocí. Čtenáři jsou navíc povzbuzováni také tvrzením, že proces zotavení
nemusí trvat dlouho, rozhodně ne celý život. Je možné jej projít jak bez pomoci
odborníků, tak i s jejich asistencí, je však dobré si důkladně vybrat, koho
navštívit a pokud nejsme spokojeni, vybrat si jiného. „Některé změny
v důsledku terapie byste měli zaznamenat během prvních čtyř až pěti sezení
a rozhodně ne později než při desátém sezení. Pokud žádné výsledky nevidíte,
měli byste si o tom promluvit s terapeutem. Vyhněte se těm terapeutům,
kteří tvrdí, že léčba nutně trvá celý život,“ píší autoři a citují studii prokazující,
že lidé, kteří měli možnost zvolit si způsob pomoci, daleko usilovněji
pracovali na řešení než ti, kteří si vybrat nemohli.
Mimo konzultační místnost
Autoři čerpají z vlastní
psychoterapeutické a výzkumné praxe a kniha se tedy věnuje změnám, které člověk
dělá na osobní úrovni, ve vztahu sama k sobě. Je sympatické, že na rozdíl
od řady jiných psychologů se dokáží ubránit používání medicínských termínů jako
relaps, recidiva, odpor nebo craving. Navíc se proti těmto termínům kriticky
vymezují a nabízejí jiné způsoby, jak přistupovat k jevům, které mají
popisovat. Například při tzv. recidivě doporučují vyhnout se analýze selhání a
rozhodně se nevracet znovu na začátek, naopak se spíše co nejrychleji dostat znovu
na cestu, kde chtějí být. Obracejí naruby také koncept odporu: „Zatímco
v tradičním přístupu se hovoří o „odporu“ a „popření“ problémového
konzumenta alkoholu, naše dvacetiletá zkušenost s léčbou těchto lidí nás
dovedla k jinému názoru. Zdaleka jim nechybí motivace. Naopak, naši
klienti často doplácejí na příliš usilovnou snahu se změnit.“ Identita, kterou
autoři pomáhají vytvářet, tedy není bezmocná oběť závislosti s cejchem
viny, kterou čeká proces tvrdého celoživotního odříkání, ale spíše sebevědomá,
kreativní a jedinečná lidská bytost zasluhující obdiv.
Pro širší využití v oblasti
závislostí však v knize podle mého názoru chybí porozumění dalším rovinám
závislosti. Autoři se nevěnují tělesné úrovni, což je částečně pochopitelné,
protože proti biologicky a psychobiologicky orientovaným přístupům se poměrně
ostře vymezují. Přesto však by možná stálo za zmínku, že na tělesné rovině je
spousta způsobů, jak přispět ke zmírnění nepříjemných stavů, které často
přicházejí po vysazení alkoholu stejně jako jiných látek, přičemž to nemusí být
pouze medikamenty. Tyto způsoby pomoci se s psychoterapií mohou velice
vhodně doplňovat.
Další rovina, která v knize
poněkud chybí, je společenská. Jsou velké rozdíly v tom, jaké zdroje mohou
lidé ve svém okolí využít, když potřebují pomoc například se zvládáním závislosti.
Při hledání nového místa v životě jsou druzí lidé zásadní, ať už je to
rodina, přátelé, sousedi, anebo různá společenství, hnutí či organizace.
Některým lidem a skupinám lidí je však přístup k těmto podpůrným zdrojům
od malička odepřen a zůstávají sevřeni ve sférách společnosti, v nichž je
závislost jedním ze způsobů úniku z jinak bezvýchodné situace anebo
zdrojem pro překonání jiných problémů, traumat a bolesti. Kniha navozuje dojem,
že si člověk může tyto zdroje sám svobodně volit, ne vždy je to však možné.
Z křesla terapeutické místnosti je možné jen stěží ovlivnit komplexní
dynamiku vyloučeného ghetta, které při udržování závislosti hraje zásadní roli.
Závěrem musím konstatovat, že
podobná kniha na českém trhu citelně chyběla. I když byla poprvé v angličtině
vydána už na začátku devadesátých let, u nás je to i dnes jedna z prvních
vlaštovek inovativních přístupů v oblasti závislostí. Kritika stoletých
„pravd“ šířených a udržovaných v českých léčebnách je velice potřebná,
ještě více je však kniha významná nabídkou konkrétní alternativy. Přístup
zaměřený na řešení je jedním z těch, které nabourávají tradiční představu
o nemocném a léčiteli a předávají otěže k řízení svého života do rukou
toho, koho se problém týká. Autoři plně dostávají svému přístupu také tím, ke
komu promlouvají. Neradí odborníkům, jak mají „léčit“ své klienty či pacienty,
ale ukazují lidem, kteří chtějí přestat s problémovým pitím alkoholu, že
to jde a že to navíc není ani tak složité, jak se jim někteří odborníci snaží namluvit.
Žádné komentáře:
Okomentovat