Můj den duševního zdraví

Na 10. října připadá Světový den duševního zdraví. Co to vlastně znamená? Je to výzva k nějaké akci? A k jaké? U Dne bez aut anebo Světového dne bez tabáku je to jasné… ale duševní zdraví? Může to být rozhodně podnět k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, co to duševní zdraví je a o co nám vlastně jde, když o ně "pečujeme". Je vůbec nějaký ideál duševně zdravého člověka? A pokud ano, chtěli bychom žít ve světě, kde budou všichni (včetně nás) "ideálně duševně zdraví"?

Pokračování zde: http://psychologie.cz/muj-den-dusevniho-zdravi/

Diskuse jako terapie

V posledních letech stoupá počet zpráv o tom, jak komunikace na sociálních sítích dokáže ublížit. Po sebevraždách mladých dívek Megan Taylor Meierové nebo Rehtaeh Parsonsové, které jsou asi nejznámějšími obětmi tzv. kyberšikany, začali být pedagogové na celém světě školeni ve způsobech, jak tragickým důsledkům online komunikace zabraňovat. Mohou ale sociální sítě fungovat i opačným způsobem? Mohou člověku pomoci získat podporu k překonání jeho problémů a dokonce jej od případné sebevraždy uchránit?

Pokračování zde: http://psychologie.cz/diskuse-jako-terapie/

Jak (ne)utíkat ze života

Nevím, jestli bylo sepsáno víc knih a článků o závislostech nebo o poruchách příjmů potravy. Vždycky mě ale fascinovalo, kolik různých teorií, modelů a metafor se vytváří kolem příběhů, kdy lidé nechtějí jíst nebo se přejídají, respektive když se "přepíjejí", tedy lijí do sebe litry alkoholu. A co teprve, když se takové problémy s jídlem a pitím vyskytnou u jedné osoby zároveň? Čtení těchto teorií mě přestalo zajímat zanedlouho po nástupu do praxe.

Dříve jsem si užíval jejich hloubku a vhled, kterým vnášely logiku do zdánlivě iracionálního jednání. Postupně jsem ale zjišťoval, že jakkoliv určitá teorie "sedí" při osamělé četbě, tak se okamžitě rozpadne ve chvíli, kdy se potkám s živým člověkem, který se s daným problémem potýká.
Navíc když se při konzultaci snažím porovnávat to, co slyším, s tím, co jsem četl, zbývá mi daleko méně kapacity pro porozumění konkrétnímu člověku. V současné době se tedy učím spíše od klientů než z knih a pokud jsou mi nějaké teorie užitečné, pak ty, které vzniknou přímo v konzultační místnosti.

Petra a lidé kolem ní

S Petrou mě původně seznámil její přítel zhruba před třemi měsíci. Když mi popisoval, v jaké je situaci, znělo to jako "těžký případ"; tak se ostatně později několikrát označila i sama Petra. Zhruba dvacet let se potýká s anorexií a bulimií, byla několikrát hospitalizovaná. Zároveň si vytvořila závislost na projímadlech. A k tomu se v poslední době vrátila k alkoholu, kvůli němuž se už před deseti lety léčila. Nedokáže svoje pití kontrolovat a lékaři jí řekli, že alkohol při jejím zdravotním stavu způsobeném vleklými poruchami příjmu potravy znamená stálé ohrožení života.

Celý článek zde: http://psychologie.cz/jak-neutikat-ze-zivota/

Chybějící diskurzy závislostí on-line i off-line

Článek „Doing Recovery online“  je zajímavá studie týkající se gamblingu, kterou realizovali kanadští výzkumníci Tanya Mudry a Tom Strong. Zajímavá je mimo jiné tím, že se v ní můžeme setkat s lidmi, kteří zůstávají vzdálení odborníkům a dávají přednost svépomoci skrze on-line diskusní fóra.

U nás tato fóra nejsou příliš rozšířená, ale vypadá to, že v Kanadě či USA poměrně dost. Myslím, že velkou roli hraje jazyk – k anglicky psaným fórům se mohou přidat miliardy lidí, když na to přijde. K česky psaným maximálně 15 milionů, když počítáme i Slováky.

Zaujalo mě, že fórum, které Kanaďani analyzovali, se docela blížilo atmosféře ve svépomocných skupinách typu Anonymních alkoholiků, i když s určitými modifikacemi. Účastníci byli podporováni, aby sdíleli své příběhy, byl přítomen moderátor, který udržoval základní pravidla. A především, zcela kraloval diskurz závislosti jako nemoci, která musí být léčena a kterou člověk nedokáže zvládnout sám.

Pamatuji si, jak jsem při postupném omezování kouření vstoupil na jedno fórum a sdělil tam svou vizi, že budu kouřit kontrolovaně. Čekala mě celkem ostrá smršť urážek, nebo minimálně otcovských poučení, že takto to nejde. Diskurz kontrolovaného užívání tam neměl místo.

Myslím, že je škoda, že tyto alternativní diskurzy, se kterými se člověk už vůbec nesetká v léčebnách ani v jiném off-line prostředí, nejsou moc přítomny ani on-line. Internetový prostor je podle mě místo, které podporuje alternativy a bylo by skvělé, kdyby měli možnost vzájemné pomoci i lidé, kteří se necítí jako oběti nemoci a nepovažují gambling nebo jinou závislost za něco co by nešlo zvládnout vlastními silami.

Citační údaje k článku: Mudry, T. E., Strong, T. (2013). Doing Recovery Online. Qualitative Health Research. 23: 313-325.

 

Recenze: Zázračná metoda. Radikálně nový přístup k problémovému pití alkoholu.

Autoři: Scott D. Miller, Insoo Kim Berg

Překlad: Petr Bílek, Pavla Le Roch

Vydal: Portál, Praha, 2014

 

V českých léčebných programech pro závislé na alkoholu dostávají pacienti za úkol přečíst si některé svépomocné či popularizující knihy o závislosti, nejčastěji od Jaroslava Skály nebo Karla Nešpora. Zkouším si představit, jaké by to bylo, kdyby dostali do rukou svépomocnou příručku „Zázračná metoda“ od Scotta Millera a Insoo Kim Berg, kterou letos v českém překladu vydalo nakladatelství Portál. Někteří by ji asi odmítli po zjištění, že zásadně zpochybňuje „pravdy“, které jim byly v léčebně představeny. U jiných by ale mohla být vítaným podnětem k novému přemýšlení o vlastním pití a možná by se díky ní do léčebny už nikdy nevrátili. Otázkou je, zda se jim tato kniha z rukou lékařů a terapeutů vůbec může dostat. Kniha nabízí zcela odlišné paradigma v přístupu k závislostem, ostře kontrastující s tím, které v českých léčebných zařízeních dominuje.

Přístup zaměřený na řešení (SF – solution focused), na němž je kniha vystavěna, přitom české psychoterapii není neznámý. Je pevně etablovaný v tradici rodinné a systemické terapie a například olomoucká organizace Dalet se ve svých výcvicích i praxi ubírá výhradně tímto směrem. Zakladatelé SF přístupu, Steve de Shazer a Insoo Kim Berg (spoluautorka knihy), navštívili Prahu už před lety a světově uznávaný badatel v oblasti efektivity psychoterapie Scott Miller (druhý spoluautor) navštívil letos Olomouc.

V oblasti závislostí, o kterých kniha pojednává především, však přístup SF u nás příliš uplatňován není. Možná je to tím, že do prostředí pobytových služeb jednoduše nezapadne, také je ale mezi terapeuty hluboce zakořeněna představa o tom, že terapeutická práce se závislými je nějakým způsobem jiná než s ostatními lidmi. Postoj se-závislými-nepracuji a následné odeslání klienta do specializované zdravotnické ambulance je stále velmi běžná psychoterapeutická praxe. Kniha „Zázračná metoda“ nás zve ke zcela jinému způsobu uvažování. Nejen že není nutné odesílat závislé osoby ke specialistům. Je možné také důvěřovat dané osobě, že překoná problémy i bez odborné péče.

 

Nemoc není řešení

Hned v počátku knihy autoři radikálně nabourávají představu o alkoholismu jako nemoci a citují výzkumy dokládající, že většina lidí zvládne svůj problematický vztah k alkoholu bez pomoci odborníků. Upozorňují však na to, že tradiční odborníci si těchto lidí nevšímají a zaměřují se spíše na analýzu problémů, do kterých se jejich klienti a pacienti dostávají. Jinými slovy, sledují podobnosti mezi jednotlivými případy, zlepšují diagnostiku závislosti a snaží se vytvářet stále dokonalejší metody „léčby“. Proti takovému postupu je postavena základní premisa knihy, kdy autoři promlouvají přímo k osobám potýkajícím se s problémovým pitím a radí jim: nenechte se vtáhnout do analýzy vaší minulosti, do hledání chybných vzorců a průzkumu toho, co nefunguje. Místo problému se zaměřte na řešení, tedy na to, co se osvědčuje ve vašem konkrétním každodenním životě. Místo do minulosti se dívejte do budoucnosti, místo nedostatků analyzujte své silné stránky, místo bolestivého sebeodříkání do konce života postupujte v jednoduchých nenáročných krocích den za dnem.

Samotné zaměření na doživotní abstinenci typické pro většinu tradičních programů a zejména pro filozofii Anonymních alkoholiků je zde podrobeno důkladné kritice. A to hned z několika důvodů. Za prvé, autoritativní tvrzení odborníků, že úplná abstinence je jediná cesta k zotavení, zbavuje člověka víry, že bude schopen někdy svoje pití kontrolovat. Vzniká tak sebenaplňující proroctví, které potom může vést k dlouhým epizodám pití při jakémkoliv drobném „uklouznutí“. Přitom existují přesvědčivé studie o možnosti kontrolovaného pití i po dlouholeté závislosti na alkoholu. Za druhé, cíl doživotní abstinence není nijak měřitelný, vlastně nikdy nebudeme vědět, jestli se nám podařilo jej naplnit, dokud neumřeme. Měřitelnost cílů, které si klademe, je dle SF přístup základem úspěchu. A konečně za třetí, negativní vymezení cíle je cesta předem odsouzená k neúspěchu. Jak autoři píší na straně 90: „Když veškeré své úsilí zaměříte na to, co v životě nechcete, v dlouhodobém měřítku si dosažení úspěchu velmi ztěžujete.“ Tato premisa je doplněna řadou příkladů z vlastní praxe autorů.

 

Zázrak je řešení

Jako základní vodítko pro čtenáře, kteří chtějí využít knihu ke své vlastní změně, je otázka na zázrak, která je v SF terapii velice častým způsobem, jak se dostat ke konkrétním cílům změny. Terapeut zaměřený na řešení typicky v rozhovoru nabádá klienta, aby si představil, že v noci, když spí, se stane zázrak a způsobí, že všechny problémy, kvůli kterým vyhledal pomoc, zmizí. Nicméně, on neví, že se zázrak stal. Potom detailně mluví o dni, který následuje po této „zázračné“ noci: o tom, podle čeho pozná, že se zázrak stal, kdo to pozná z okolí, co bude dělat jiného anebo jak na to budou reagovat ostatní. Celé jedno nebo i více sezení může být podrobnou analýzou toho, jak vypadá zázrak, tedy očekávané řešení.

V této knize kladou otázku na zázrak autoři čtenářům a ukazují různé způsoby, jak s popsaným řešením co nejlépe pracovat. Například jak najít už v současném životě místa, kdy se „zázrak“ děje, anebo kdy se různé části zázraku staly v minulosti. Na základě této „analýzy výjimek“ pak doporučují čtenářům udělat si plán vlastního konkrétního řešení a příliš se netrápit případnými neúspěchy. Tím, že je tento návod doprovázen řadou příběhů lidí, kteří se přestali vnímat jako oběti svojí nemoci a začali jednoduše dělat víc toho, co funguje a méně toho, co nefunguje, autoři výrazně podporují sebeúzdravné procesy každého z nás a zbavují celou oblast závislosti široce rozšířeného deficitního diskurzu.

Ačkoliv tento popis může znít jako bagatelizace problémů, domnívám se, že poselství knihy může problémové pijáky povzbudit a podpořit více než vyhrožování chronickou recidivující nemocí. Čtenáři jsou navíc povzbuzováni také tvrzením, že proces zotavení nemusí trvat dlouho, rozhodně ne celý život. Je možné jej projít jak bez pomoci odborníků, tak i s jejich asistencí, je však dobré si důkladně vybrat, koho navštívit a pokud nejsme spokojeni, vybrat si jiného. „Některé změny v důsledku terapie byste měli zaznamenat během prvních čtyř až pěti sezení a rozhodně ne později než při desátém sezení. Pokud žádné výsledky nevidíte, měli byste si o tom promluvit s terapeutem. Vyhněte se těm terapeutům, kteří tvrdí, že léčba nutně trvá celý život,“ píší autoři a citují studii prokazující, že lidé, kteří měli možnost zvolit si způsob pomoci, daleko usilovněji pracovali na řešení než ti, kteří si vybrat nemohli.

 

Mimo konzultační místnost

Autoři čerpají z vlastní psychoterapeutické a výzkumné praxe a kniha se tedy věnuje změnám, které člověk dělá na osobní úrovni, ve vztahu sama k sobě. Je sympatické, že na rozdíl od řady jiných psychologů se dokáží ubránit používání medicínských termínů jako relaps, recidiva, odpor nebo craving. Navíc se proti těmto termínům kriticky vymezují a nabízejí jiné způsoby, jak přistupovat k jevům, které mají popisovat. Například při tzv. recidivě doporučují vyhnout se analýze selhání a rozhodně se nevracet znovu na začátek, naopak se spíše co nejrychleji dostat znovu na cestu, kde chtějí být. Obracejí naruby také koncept odporu: „Zatímco v tradičním přístupu se hovoří o „odporu“ a „popření“ problémového konzumenta alkoholu, naše dvacetiletá zkušenost s léčbou těchto lidí nás dovedla k jinému názoru. Zdaleka jim nechybí motivace. Naopak, naši klienti často doplácejí na příliš usilovnou snahu se změnit.“ Identita, kterou autoři pomáhají vytvářet, tedy není bezmocná oběť závislosti s cejchem viny, kterou čeká proces tvrdého celoživotního odříkání, ale spíše sebevědomá, kreativní a jedinečná lidská bytost zasluhující obdiv.

Pro širší využití v oblasti závislostí však v knize podle mého názoru chybí porozumění dalším rovinám závislosti. Autoři se nevěnují tělesné úrovni, což je částečně pochopitelné, protože proti biologicky a psychobiologicky orientovaným přístupům se poměrně ostře vymezují. Přesto však by možná stálo za zmínku, že na tělesné rovině je spousta způsobů, jak přispět ke zmírnění nepříjemných stavů, které často přicházejí po vysazení alkoholu stejně jako jiných látek, přičemž to nemusí být pouze medikamenty. Tyto způsoby pomoci se s psychoterapií mohou velice vhodně doplňovat.

Další rovina, která v knize poněkud chybí, je společenská. Jsou velké rozdíly v tom, jaké zdroje mohou lidé ve svém okolí využít, když potřebují pomoc například se zvládáním závislosti. Při hledání nového místa v životě jsou druzí lidé zásadní, ať už je to rodina, přátelé, sousedi, anebo různá společenství, hnutí či organizace. Některým lidem a skupinám lidí je však přístup k těmto podpůrným zdrojům od malička odepřen a zůstávají sevřeni ve sférách společnosti, v nichž je závislost jedním ze způsobů úniku z jinak bezvýchodné situace anebo zdrojem pro překonání jiných problémů, traumat a bolesti. Kniha navozuje dojem, že si člověk může tyto zdroje sám svobodně volit, ne vždy je to však možné. Z křesla terapeutické místnosti je možné jen stěží ovlivnit komplexní dynamiku vyloučeného ghetta, které při udržování závislosti hraje zásadní roli.

Závěrem musím konstatovat, že podobná kniha na českém trhu citelně chyběla. I když byla poprvé v angličtině vydána už na začátku devadesátých let, u nás je to i dnes jedna z prvních vlaštovek inovativních přístupů v oblasti závislostí. Kritika stoletých „pravd“ šířených a udržovaných v českých léčebnách je velice potřebná, ještě více je však kniha významná nabídkou konkrétní alternativy. Přístup zaměřený na řešení je jedním z těch, které nabourávají tradiční představu o nemocném a léčiteli a předávají otěže k řízení svého života do rukou toho, koho se problém týká. Autoři plně dostávají svému přístupu také tím, ke komu promlouvají. Neradí odborníkům, jak mají „léčit“ své klienty či pacienty, ale ukazují lidem, kteří chtějí přestat s problémovým pitím alkoholu, že to jde a že to navíc není ani tak složité, jak se jim někteří odborníci snaží namluvit.

Namísto normalizování drogových zkušeností patologizujeme ne-drogové zkušenosti...

Stanton Peele:

"My argument in Love and Addiction was that people form extremely pathological involvements with a large number of powerful experiences (love and sex being the most prominent examples, but also including gambling, electronic games, eating, et al.). I (and co-author Archie Brodsky) meant by pointing this out that drugs did not have the special quality of "addictiveness." But, instead of recognizing this commonality between things we all know about and drug experiences, advocates for sex and love addiction (e.g., Benoit Denizet-Lewis) affixed the standard 12-step, loss-of-control meme to these other addictions. Rather than normalizing drug experiences, they pathologized non-drug experiences."

http://www.psychologytoday.com/blog/addiction-in-society/201404/normalizing-drug-use

Očkování proti drogové závislosti

Letos mají být v USA zahájeny první pokusy na lidech týkající se očkování proti užívání nikotinu a opiátů. Upozornění pro ty, co o tom ještě neslyšeli: nejde o vtip! Výzkum dotovaný americkým Institutem pro výzkum užívání drog (NIDA) se pokouší prokázat účinnost látky, která má po zavedení do těla způsobit, že heroin či nikotin nebudou mít očekávaný účinek...

Při pokusech na zvířatech bylo prokázáno, že vakcína opravdu dokáže fungovat jako nárazník způsobující, že se droga do mozku nedostane. Nezpůsobí tak teoreticky žádné potěšení, žádnou euforii, žádný nájezd, žádný rauš. Výzkumníci si slibují, že s touto vakcínou v těle užívání drog člověka omrzí a prostě přestane.

Očkování proti drogové závislosti je možná největší hit poslední doby ve výzkumu závislostí. A to mi připadá velice smutné. I po dvou staletích neúspěchů nepřestanou vědci pátrat po léku na závislost, s naprostým přehlížením sociálních, kulturních a ekonomických souvislostí tohoto komplexního fenoménu. "Závislost je nemoc mozku," píše NIDA a tak drtivou většinu prostředků investuje do výzkumu mozku. Vědci jsou ponořeni do mozku a jsou naprosto slepí ke všemu, co má každý z nás dennodenně na očích: propojení užívání drog s chudobou, nerovností, etnicitou a lidskou touhou po štěstí a lásce.

Uvidíme co studie protidrogové vakcíny přinesou, ale obavy můžeme mít už teď. Pokud bude tato vakcína schválena, nestane se pouze další zbraní v zoufalém boji proti drogám? Nezačne tuto zbraň zneužívat majorita proti nepohodlným menšinám? Rodiče proti svým dětem? Nezačnou se pak lidé ještě víc předávkovávat, aby pocítili účinek anebo vynalézat daleko nebezpečnější způsoby dosažení potěšení? Jedno je jisté: vakcína rozhodně nezpůsobí, že uživatel heroinu z ghetta po aplikaci vakcíny opustí svou partu, svou rodinu, a půjde společně s námi všemi budovat lidský pokrok.

Pro další čtení: tady je několik citátů z článku v Clinical Pharmacology & Therapeutics , dole potom několik citátů z blogu antropoložky Angely Garcii, která je k zavádění těchto vakcín podobně skeptická.





http://www.nature.com/clpt/journal/v91/n1/full/clpt2011281a.html

the antibodies serve as pharmacokinetic antagonists, favorably altering the concentration–time course of drug distribution to multiple organ systems, especially reducing drug concentrations in the brain.

If denied access to the brain, the drug cannot produce the reinforcement, or “high,” that is a major component of the motivation to continue drug use. Individuals who use a drug without obtaining its reinforcing effects are expected, sooner or later, to shed the powerful mental associations between the drug and pleasurable feelings that underlie craving and relapse

The history of anti-addiction vaccines started nearly 40 years ago with vaccines against opiate addiction.^26,27 However, development was halted with the advent of methadone and naltrexone to treat heroin addiction, and the concept lay fallow for two decades after that. As addiction to stimulants such as cocaine and methamphetamine began to take on epidemic proportions, interest in anti-addiction vaccines was rejuvenated, resulting in the development of conjugate vaccines against cocaine addiction and vaccines against nicotine addiction.

This could be approached by inhibiting a phenomenon that occurs across all addictions that is known as the “priming effect.”⁴⁰ Briefly, priming involves exposure to even a single small dose of cocaine (or any other abused drug) after a period of abstinence. This small exposure markedly intensifies craving, rather than reducing it, and increases the risk of falling into a binge pattern of abuse, abstinence, and relapse.

Vaccines may have potential use as preventive agents in high-risk populations; however, certain ethical concerns need to be considered carefully before implementation in that context.^87,88 For example, the treatment may be offered as an alternative to imprisonment to persons who have been charged with or convicted of an offense to which their drug dependence has contributed, its main justification being that treating offenders' drug dependence will reduce their chance of relapsing to addiction and being re-imprisoned.^89,90 Another example could be administering anti-nicotine-addiction vaccine to adolescents to prevent smoking. This scenario has associated dangers; if the adolescents were then to smoke 10 times more cigarettes in order to overcome the nicotine blockade, the result of such high levels of smoking for prolonged periods would be a massive increase in ingested carcinogens, on which the vaccine would have no effect. At some point in the future, it may also be feasible to use the vaccines in pregnant women who are drug abusers so as to protect the fetus and mother from drug exposure and its complications. Finally, some parents might request vaccination for their children so as to prevent future drug abuse, even though their individual risk of future drug abuse might not be well defined.<sup>88




http://thehealthcareblog.com/blog/2012/04/19/heroin-vaccine-wont-cure-what-ails-addicts/</sup>

As an anthropologist with personal ties to the problem of addiction, I have studied the social and historical influences of drug use, and that has made me skeptical about the idea of a vaccine. Entrenched poverty, social inequality and personal despair all promote drug use, and these things profoundly shape the unequal outcomes of the addicted. Where I lived and worked, illicit drugs were more available than mental health services, and heroin was often used as a “medicine” to relieve the suffering of everyday life.

But underlying issues of addiction causality, including inequality, hopelessness and the human desire for pleasure, cannot be addressed by a vaccine alone.
Will vaccine therapy be implemented through legal coercion, as much of rehab is today? Will addicts take dangerously high levels of drugs in an attempt to surpass the vaccine’s effect and achieve a high? (This has been observed in anti-cocaine vaccine trials, in both mice and humans.) Will children of drug users be vaccinated?

Velká prosba o pomoc / Asking for a favor

Přátelé! Začínám psát knihu o závislostech a chtěl bych vás poprosit o pomoc. Závislosti mají různou podobu a s nějakou máme nejspíš zkušenost všichni. Některým látkám nebo činnostem se prostě těžko odolává... Každý příběh o závislosti a jejím překonání je ale jiný a já bych jich měl rád v knize co nejvíc! Mohli byste mi prosím o svých závislostech něco napsat? Může to být o těch současných („Jak se vám s nimi žije?“) anebo o těch dřívějších („Co vám umožnilo je překonat?“). Můžete samozřejmě psát do komentářů, i anonymně, nebo na e-mail nepustil@narativ.cz Budu vám moc vděčný, předem moc děkuju! (Btw, já jsem se pokusil jeden ze svých příběhů závislosti zpracovat tady: http://psychologie.cz/jak-jsem-prestal-kourit/).

My dear friends! I am starting to write a book about addictions and I would like to ask you for a favor. Addictions have different form and most probably all of us have experience with some. It is hard to resist to some substances or activities... However, each story about addiction is different and unique and I would like to have many of them in my book! Could you please write me something about your addictions? It can be about the actual ones („How is your life with them?“) or about the past ones („What enabled you overcome them?“). You can write comments here, even anonymously, or to my e-mail nepustil@narativ.cz. I will be so grateful to you, thank you very much!

Závislost a práva zvířat

Na začátku března se na stránkách prestižního časopisu Nature objevil zajímavý „střet zájmů“. Alison Abbott zveřejnil článek o tom, jak bojovníci za práva zvířat ztěžují výzkumníkům život tím, že protestují proti experimentům na zvířatech. Aktivisty vykresluje jako násilníky, kteří jsou schopni všeho. Mimo jiné také zmiňuje nedávný – podle něj nešťastný – průlom v Itálii, kdy na základě protestů byl uvalen zákaz experimentů na zvířatech při výzkumech závislostí.

Cituji:

„By 2012, some populist politicians had adopted the animal-rights cause and used it to influence the Italian implementation of the EU directive. The proposed law went beyond the directive, calling for a ban on xenotransplantation and the use of animals in addiction research.“

Editorial stejného čísla časopisu Nature začíná větou: „Drogová závislost je nemoc“ a vypočítává argumenty, proč je nezbytné, aby byla ve výzkumech závislostí možnost pokusů na zvířatech zachována.

V následujícím čísle se objevily v rubrice Dopisy hned dva komentáře zásadně nesouhlasící s tvrzením a argumentací ohledně závislosti jako nemoci. Michael Cunningham přirovnává takový přístup k tvrzení, že za dopravní nehody mohou výhradně auta. Derek Heim z Edg Hill University ve Velké Británii píše o zúženém jednodimenzionálním pohledu. Jeho dopis podepsalo 94 signatářů – významných výzkumníků z oboru závislostí.

Cituji:

„Irrespective of the animal-rights issues you discuss, we disagree with your one-dimensional view that addiction is a disease, and with your claim that this view is not particularly controversial among scientists (Nature 506, 5; 2014). Neuroscience has been widely documented as just one of many important influences in drug addiction.

Substance abuse cannot be divorced from its social, psychological, cultural, political, legal and environmental contexts: it is not simply a consequence of brain malfunction. Such a myopic perspective undermines the enormous impact people’s circumstances and choices have on addictive behaviour. It trivializes the thoughts, emotions and behaviours of current and former addicts. It also belittles the significant effect that public-health campaigns and legislation exert on curbing substance abuse.

Addiction is too complex to be fought on a medical-research front alone. A variety of approaches based on diverse levels of analysis is required.“

 

Celý článek a seznam signatářů zde: http://www.nature.com/nature/journal/v507/n7490/full/507040e.html

http://www.nature.com/nature/journal/v507/n7490/extref/507040e-s1.pdf

 

 

Krysí park ožívá!

Známý experiment kanadského psychologa Bruce Alexandra přezdívaný "Rat Park" (krysí park - psal jsem o něm zde http://psychologie.cz/kultura-zavislosti/) dostal hezkou komiksovou podobu: http://www.stuartmcmillen.com/comics_en/rat-park/#page-38.


Kromě toho jsem narazil na zajímavý výzkum v časopise Neuropsychopharmacology (http://www.nature.com/npp/journal/v37/n7/full/npp20122a.html), který je zajímavým doplněním ke krysímu parku. V první části došel k podobným závěrům: myši, které žili v bohatém prostředí, neměli výrazné preference užívat dál kokain, když jim byl jednou aplikován. Oproti tomu myši, které žili v izolaci, výrazně inklinovali k dalšímu užívání kokainu.

Ve druhé části ale výzkumníci obě prostředí kombinovali a zjistili, že pokud je myš přestěhována z bohatého prostředí do izolace, preference pro kokain roste ještě výrazněji než u myší, které žijí v izolaci od narození. A u těch myší, kde to bylo naopak, tedy které byly přestěhovány z izolace do parku, byla preference zpočátku stejná jako v izolaci, ale po 30 dnech už byla jen velmi malá.

Je skvělé, že výsledky krysího parku jsou stále potvrzovány, jenom škoda, že v tomto článku nebyly výzkumy Bruce Alexandra vůbec zmíněny.

(Foto: © Johanna Goodyear | Dreamstime Stock Photos)

Recovery: zotavení nebo úzdrava?

Mám trochu rezervovaný postoj k používání medicínského slovníku v oblasti drog a závislostí, protože se mi zdá, že je jím tento obor bezdůvodně přesycen. Pokud to jde, snažím se používat slova, která jdou za rámec zdravotnictví.

Problém s překladem slova recovery je v tomto ohledu ukázkový. „Úzdrava“ má zdraví přímo v kořenu slova a jasně konotuje uzdravování z nemoci. „Zotavení“ má širší význam: v rámci zdravotnictví se sice používá, ale je běžněji používáno v situacích, které s nemocí nemají až tak moc společného (např. „už jsem se zotavil z toho šoku“ nebo „dovolená na zotavenou“).
V rámci české odborné terminologie však stále není jasné, jaký překlad bude mít přednost. V nedávné době jsem v tomto ohledu vedl dvě zajímavé debaty.

Při psaní disertační práce mi můj vedoucí Michal Miovský v komentářích napsal, ať raději používám termín úzdrava, protože je více zavedený. Argumentoval jsem tím, že moje práce je o lidech, kteří přestali brát pervitin a neprošli léčbou, tudíž by se vlastně ani oni neidentifikovali s tím, že se uzdravili. V drtivé většině neuvažovali o svém dřívějším užívání drog jako o nemoci. V mojí práci tak zůstal termín „zotavení“.

V jiné debatě jsem však ustoupil termínu úzdrava. Bylo to v průběhu odborného semináře s americkými profesory (viz můj blog níže), který jsem tlumočil, a když poprvé zaznělo z úst profesorky Straussner slovo „recovery“, přeložil jsem je jako zotavování. Z publika se ozvala dlouholetá členka Anonymních alkoholiků, která strávila několik let v USA a slušně, ale rázně mě požádala, abych slovo překládal jako „úzdrava“. Když se pokusím parafrázovat její slova, zněla takto:

„Slovo zotavení je málo tvrdé. Zotavují se lidi v lázních. Ale to, čím procházíme my, nejsou lázně, je to tvrdý boj. Úzdrava tomu odpovídá daleko lépe.“

V tomto případě jsem vyšel vstříc, asi nejvíc z toho důvodu, že si to přál sám člověk, ke kterému toto slovo odkazovalo.

Je možné, že dříve nebo později k nám dorazí tzv. „recovery movement“ ze Spojených států a celé západní Evropy, kde jde o poměrně velký obrat ve službách pro závislé. Dokonce i americký Institut pro otázky užívání drog (NIDA) přejmenoval svojí „Divizi léčby“ na „Divizi pro léčbu a zotavení/úzdravu“. Budeme tedy stále častěji konfrontováni s problémem, jaký termín pro překlad zvolit. Já doufám, že možnost volit „méně medicínskou“ variantu zůstane nadále zachována...

Více o celém konceptu recovery najdete například zde:
http://www.addictiontoday.org/addictiontoday/2010/09/the-road-to-recovery-where-are-we-going-and-how-do-we-get-there.html?
Důležitá data v recovery movement si můžete pročíst v článku od významného proponenta Recovery and advocacy movement Williama Whitea: http://www.williamwhitepapers.com/pr/2013%20Chronology%20of%20New%20Addiction%20Recovery%20Advocacy%20Movement.pdf
A s kritickými argumenty celého hnutí je možné seznámit se zde:  http://home.earthlink.net/~ronrhodes/Recovery.html

Druhý běh kurzu pro rodiny a blízké lidí se závislostí začíná 7. února v Brně

Máte v rodině někoho, kdo pije, hraje nebo užívá drogy více než je zdrávo? Chcete se poradit, jak postupovat a také se potkat s lidmi v podobné situaci?

Právě pro vás je určen kurz "Jak pomoci blízkému překonat závislost", který se koná v Brně od 7.2.2014 do 7.3.2014 každý pátek odpoledne.

Kurz je jedinečný tím, že jako hosté jsou zváni lidé s vlastní zkušeností se závislostí.

Podívejte se na stránky kurzu: http://nepustil.narativ.cz/jak-pomoci-prekonat-blizkemu-zavislost

Double trouble

Dostal se mi do rukou velice osvěžující článek o tzv. duálních poruchách s výstižným názvem "From Double Trouble to Dual Recovery". Autorský tým z Yalské univerzity vedený L. Davidsonem v něm popisuje základní elementy zotavování ze závislosti a duševního onemocnění. Zajímavé na tom je, že tyto elementy byly navrženy a popsány v přímé spolupráci s lidmi trpícími závislostí a duševním onemocněním.

Autoři zkoumali nejprve zotavování ze závislosti a z duševního onemocnění odděleně. S pomocí lidí s těmito diagnózami sdruženými v různých svépomocných a advocacy organizacích vyspecifikovali zákonitosti úspěšného zotavování a sdružili je do několika skupin. Všimli si ale, že řada z nich byla hodně podobná a tak sestavili integrovaný model pro lidi, kteří čelí oběma typům problémů: závislosti i duševní nemoci.

Larry Davidson, Ph.D.

A jaké elementy to tedy jsou?

1) Navazování a udržování vzájemných vztahů
2) Obnovení naděje, důvěry, závazků
3) Porozumění, přijetí a redefinice self
4) Zapojení se do společnosti
5) Zvládání symptomů a udržení zotavení
6) Překonání stigmatu
7) Získání kontroly
8) Stávání se posíleným občanem



Když se člověk dívá na tato hesla pohromadě, může si klidně říct, že to jsou zároveň i elementy úspěšného života každého z nás. A to je ústředním poselstvím onoho článku: koncept duálních diagnóz často z druhých vytváří nositele celé řady negativních nálepek a ještě výrazněji prohlubuje jejich stigma. "Dvojí zotavování" oproti tomu více odkazuje k náročnosti celého procesu a zvyšuje obdiv k člověku, který tímto procesem dokáže projít.

Sociální versus biologické teorie: cesta ke sblížení?

Vypadalo to jako nesmiřitelný souboj. Biologické, neurobiologické a neurochemické teorie závislost představovaly primárně jako nemoc mozku, která sice má nějaké psychologické a sociální aspekty, ale podstata leží ve studiu nervového systému a ve vzduchu byla stále možnost, že se podaří vynalézt lékařský preparát proti závislosti.
Sociální teorie se snažily smést biologické argumenty ze stolu tím, že poukazovaly na symbolický význam užívání drog a jiných forem chování, které jsou zakořeněny v subkulturách, v širší kultuře a jsou přímo propojeny se společenskou soudržností resp. fragmentovaností a anomií.
Sociolog Darin Weinberg se ve své knize "Of Others Inside" snaží o změnu této dichotomie, aniž by však přinášel nějakou zbrusu novou teorii snažící se o "konečné vysvětlení". Upozorňuje na limity jak biologických (slepota k sociálnímu a kulturnímu utváření významů závislosti), tak sociálních (nevšímavost k tělesným, tedy ne-humánním činitelům) teorií a nabízí určitou cestu ven.
Ve svém etnografickém výzkumu prováděném ve dvou amerických zařízeních pro osoby s tzv. duální diagnózou ukazuje, jaké významy a jaká důležitost je připisována "duševním nemocem" a závislostem" v rámci každodenních interakcí personálu a klientů, kteří se zároveň potýkají s bezdomovectvím. Přichází s premisou, že je zapotřebí pracovat s duševními nemocemi a závislostmi jako s reálnými a samostatnými entitami, nicméně neodpojovat je od lokálních kontextů, ve kterých je tato jejich reálnost a samostatnost konstruována. Slovy Weinberga:

„...extrémní materiální a emocionální strádání bezdomovectví poměrně závažným způsobem zesiluje tendence, které někdy máme, k nalézání toho druhého, „ne-nás“ a „ne-mě“ v našich velmi osobních jednáních a zkušenostech..."

"...práci na zotavování z šílenství nebo závislosti můžeme vnímat jako současně kolektivní a osobní projekt umocňování self (sociální bytosti) – jako jeden z mnoha soubojů za vykoupení ze společně psychických a sociálních prostorů jinakosti, se kterými se neumíme nebo nechceme identifikovat."

"Neměli bychom tak pouze odporovat medikalizaci chudoby a marginalizaci, jako spíše usilovat o spravedlivější, rozumnější a soucitnější použití medicínských nástrojů, které nám historie odkázala.“

Kritika neurovědeckého vysvětlení závislosti z pera neurovědce

Těším se, až si přečtu knihu "High price" od C. Harta. Podle tohoto článku to vypadá, že autor je dalším, kdo zpochybňuje mýtus o démonických drogách, které dokážou svými chemickými vlastnostmi zotročit člověka stejně tak jako krysy či potkany v klecích.

 

Ve svých četných experimentech Hart dokládá tvrzení, že až devadesát procent uživatelů nelegálních drog se nestane závislými. V tomto případě je to přesvědčivé nejen tím, že je neurovědec, ale také tím, že na vlastní kůži zažil, jaké je to vyrůstat v ghettu. Právě v sociálních podmínkách, nikoliv v mozku, spatřuje Hart kořeny temných stránek závislosti.

 

Cituji z recenze listu The Guardian: "Vyprávěním vlastního životního příběhu nám Hart nabízí fascinující vhled do kulturních norem své komunity, ve které vyrůstal na ulici, a do rasismu, jemuž čelil celý život. Nyní se jako významný vědec ohlíží s novým porozuměním zpět na své dětství, využívá své vědecké znalosti k tomu, aby přehodnotil cestu, která jej vedla k akademické kariéře, díky níž se vyhnul začarovanému kruhu drog, závislosti a vězení, ve kterém uvízla řada členů jeho rodiny a známých."

 

 

Co je nového v oboru závislostí v USA?

Od letošního září je v Brně na +Masarykova univerzita americká profesorka Straussner z univerzity v New Yorku. Přednáší o závislostech, zejména v kontextu sociální práce a práce s rodinou. Byla by škoda nedozvědět se od ní, co se děje v našem oboru za oceánem, a tak jsme společně s Magdou Frišaufovou, která je v brně její pravou rukou, uspořádali seminář pro odborníky - u nás, v Terapii Údolní. Shodou okolností se semináře mohl zúčastnit i její manžel - prof. Shlomo Einstein, editor známého časopisu Substance Use & Misuse.

A co tedy je v USA nového? Profesorka Straussner zmínila šest okruhů, o kterých se aktuálně mluví:
1) Změny v diagnostice - v souvislosti s novým diagnostickým manuálem DSM V
2) Harm Reduction - nárůst výměnných programů, zatím však žádné aplikační místnosti
3) Substituční terapie - např. výzkum očkování proti dosahování "rauše" při užívání stimulancií
4) Legalizace resp. dekriminalizace marihuany
5) Zaměření na výzkum mozku a na neurobiologii
6) Přikládání většího významu "duálním poruchám" včetně traumatu a PTSD

Pokud jde o léčbu, zmínila několik aktuálně populárních směrů:
1) Práce se stádii změny
2) Motivační rozhovory
3) Přístupy zaměřené na řešení
4) Dvanácti-krokové programy a svépomocné programy
5) KBT
6) Terapie věnující se traumatu
7) Komplementární a alternativní přístupy (jóga, meditace, akupunktura)

Pokud byste chtěli mít k dispozici celou její přednášku, napište mi na nepustil@narativ.cz.

 

Závislost jako ...

Závislost byla dlouhá desetiletí představována jako nemoc. Autor tohoto pojetí, americký křesťansky orientovaný doktor Benjamin Rush, vynalezl toto pojetí v souvislosti s těžko léčitelnými stavy delirií u alkoholiků. Toto medicínské pojetí se ale za dvě století nebývale rozšířilo. Dnes je za závislého (rozuměj: nemocného) považován i člověk, který často hraje počítačové hry.

Je přirovnání závislosti k nemoci opravdu přiléhavé? Myslím, že ne tak zcela... Oproti "hmatatelným" nemocem nemůžeme závislost vidět, těžko se pátrá po jejích příčinách, je skoro nemožné stanovit prognózu a navíc se lidé označení jako závislí za nemocné vůbec nepovažují.

Co takhle uvažovat o závislosti jako o lásce? Vždyť i latinský základ anglického slova addiction tomu odpovídá. Addicere znamená být silně připoután k někomu nebo k něčemu. Zkusme si jen projít různé formy, kterých může láska k druhému člověku nabývat. Jak může začínat, jak může končit, jakou intenzitu může nabrat. Je jich nekonečně mnoho, tak jako podob závislosti. Není láska o trochu přiléhavější metaforou než nemoc?